Výherci v literární kategorii

Věková kategorie 8 – 11 let:

1. místo – Jan, Strašidýlko Kovík

2. místo – Rayan, Báseň o naší škole

3. místo – Katy, Život se změnil

Cena veřejnosti: Katy, Život se změnil

Věková kategorie 12 – 16 let:

1. místo – Tereza, Divoký čtvrtek

2. místo – Benedikta, Myšlenky

3. místo – kol. autorů, Zašifrovaná místa

Cena veřejnosti: kol. autorů, Zašifrovaná místa

 

Všem výhercům i zúčastněným gratulujeme!

Těšíme se na setkání s Vámi při předání cen 24. června 2021 v 16 h v parku Portheimka!

Hlasování v kategorii do 7 let

Hlasovat je možné jednou v každé kategorii.

Do této kategorie se nikdo se nepřihlásil.

Hlasování v kategorii 8-11 let

V tomto hlasování již není možné hlasovat.

Které literární dílo se vám nejvíce líbí?

Hlasovat je možné jednou v každé kategorii.

Jan: Strašidýlko Kovík

Oskar: Korona krize

Miroslav: Radost a život v on-line době

Jezevčí rodina se má v online době dobře. Kupují jídlo přes internet. Táta jezevec má auto a vzal malé jezevce na výlet do Mělníka.

Malým jezevcům se tahle doba líbí, protože vstávají pozdě z postelí.

Rádi jezdí v týhle době na kolo.

A jezevec nejstarší učí nejmladší sestřičku na kole.

Nejstarší jezevec bratr lítá z dronem.

Chtěli by mít doma za zvíře křečka.

Jezdí rádi na chalupu.

Spí tam na peci.

Ale roušky jezevcům vadí,

protože se nemužou pozdravovat ani navštěvovat.

Bydlí na stromech, takže jsou u sebe blízko a tak se rozhodli, že budou mít doma osvěžovač proti koronaviru. Takže se jezevci začli zase navštěvovat.

Rayan: Báseň o naší škole

Magdaléna: Sílící lístek

Katerina: Život se změnil

Jmenuji se Puchčo. Mám velké drápy a dlouhé uši, abych slyšel všechno, co se doma děje. Už mám 2 roky a první rok mého života jsem se měl báječně. Pět dnů v týdnu jsem se nudil, ale těšil jsem se až moje panička přijde ze školy, abych poslouchal její vyprávění, co zažili ve škole, co dělali v družině a co se učili ve třídě. Nejzajímavější pro mě bylo poslouchat, na jaké výlety chodila moje panička Katynka.

Najednou nastal divný čas: doma jsou všichni smutní a vystresovaní a všude se mluví o koronaviru. Co to je? Je to nějaká móda, že i v televizi o tom pořád mluví. Něco neznámého pro děti a známého pro starší lidi, kteří zažili něco podobného, ale ne tak hrozného, že museli schovat jako pod rytířské helmy dětský úsměv a vzít dětem svobodu. A s tímto skončil můj královský klid a moje zvědavost po vyprávění mojí Katynky.

Děti byly doma a po každém týdnu bylo čím dál tím hůř a kdybych mohl říct, jako paní učitelka, vypněte si mikrofony, anebo si vypnu si kameru, abych se nedíval na ten blázinec doma, řekl a udělal bych to.

Nikdo nikde nemohl jít, a i když moje panička prosila maminku, aby šly do kina, do ZOO, do divadlo. Nikde nebylo možné jít. Pořád jsem začal poslouchat, zavolej učitelce, vyfoť úkoly. Co se to učí? Být fotografem?

To ale musí být hrozné pro lidi být uzavřený jako já do klece, ve svém domově!

A po delším čase jsem najednou s mými velkými oušky slyšel: Hurá, jdem do školy, ale jen málo, ale zase jako rytíři. Alespoň bylo krásné vidět zářivé třpytky v očičkách. Než dostanu chuť okousat papír a zničit tužku, předám slovo mé paničce Katynce.

Já jsem Katy ze třetí třídy a teď jsem hodně čas doma bez mých kamarádů, po kterých se mi stýská. Spím déle, protože nemám kam chodit. Škola je doma! Paní učitelku vidím každý den v počítači, jak ve třídě naučila pracovat na nových noteboocích, které naše 1. třída dostala. Teď se celé dny koukám na televizi, což jsem se ve škole nemohla, ale občas mě z toho bolí oči. Doma si můžu kdykoliv udělat družinu, ale už nemám žádné nápady. Někdy mi zavolá paní družinářka, aby mi poradila, ale přes kameru není to takové jako v družině. Lepší by to bylo vstávat brzo a těšit se na osobní vztah s kamarády a učiteli. Není zdravé zavírat pusu a nedýchat. Sport je také zdravý!

Hlasování v kategorii 12-16 let

V tomto hlasování již není možné hlasovat.

Které literární dílo se vám nejvíce líbí?

Hlasovat je možné jednou v každé kategorii.

Lucie: Život v jiné době

Tahle online doba,

možná ničí nás už oba.

Všechno ale není špatné,

jsou i chvíle, které jsou podstatné.

 

Už nemusíme věci odkládat,

o pomoc můžeme požádat.

Zdokonalíme sami sebe,

v zrcadle si řekneme: Můžu změnit Tebe!

 

Musíme jen počkat, až opatření opadnou,

budeme si vážit těchto chvil jednou.

Těšíme se na přátele,

až vylezeme z té postele.

 

Už elektronika nás zajímat tak nebude,

budeme jenom v přírodě všude.

S rodinou se sbližujeme,

těchto chvílí si vážit budeme.

 

Už do školy se těšíme,

i když tam teď nesmíme.

Taky jste si mysleli, že tohle nikdy nebudeme chtít?

Že o té škole budeme jednou snít?

 

I když to teďka není jednoduché,

nebo mám spíše říci nejednoduché?

Všichni držíme pospolu,

jsme jako rodina u jednoho velkého stolu.

 

Matyáš: Zákeřná doba

Když se setmí v této době,

pomalu usínáme v temném hrobě.

Přes den to samé utrpení,

cesta ven aktuálně není.

 

Od pondělí do pátku,

je zavěšená obrátka,

hledáme cestu ven z toho tu,

bohužel jsou v této době všude zavřená vrátka.

 

V  této zrádné pandemii,

blázníme jak v anarchii,

od okresu po okres,

hlídají i hustý les.

 

Chlapci ve vestách neonových zastavují kamiony.

Vyptávají se na cestu,

odpovídají jim z blesku:

„Jedu do Prahy ze západu“, policajt hned skloní hlavu.

 

Cesta se náhle uvolnila ,

řidič si hned pomyslel: „Proč je tolik pravidel?“.

Obchoďáky zavřený,

čekáme na uvolnění.

 

Svatopluk:  Babička a online doba

Nedávno jsem se zeptal mojí babičky: ,,Babi, co kdybychom zašli do té kavárny, kde jsme spolu byli minule?“

Odpověděla mi, že si jí nepamatuje a že to je škoda, protože u sebe nemá její vytisknutou fotku.

,,Babi, ale vždyť to není problém, podívej!“ Vytáhl jsem mobil, napsal do google jméno kavárny a hned mi vyjely desítky fotek. ,,No jo, to by mě nenapadlo,“ řekla mi s úsměvem. ,,Ale když o tom tak přemýšlím, nepamatuješ si náhodou, kde ta kavárna je? Víš, já u sebe opravdu nemám mapu Prahy,“ řekla mi pak. Opět jsem jí ukázal, že jedním kliknutím, známe dokonce  i polohu.

Přišel však další problém.. doprava! ,,Kolik je hodin? Doufám, že metro nejezdí jenom každé dvě hodiny jako u nás ve Vsetíně.“ ,,Babi, tak za prvé tady jsi v Praze, a za druhé je rok 2021. Jak by si chtěla fungovat s metrem, které jezdí každé dvě hodiny?“

Babička nakonec uznala, že je to celkem logické a já si taky něco uvědomil. A to to, jak to máme v dnešním online světě vlastně lehké, dřív, kdybych se potřeboval dostat do nějaké restaurace, musel bych si nejspíš najít mapu města, nebo nějak tak. Dneska víme  všechno hned, a dostaneme se všude hned.

I z hlediska komunikace, opravdu si neumím představit, že bych tento příběh psal rukou na papír, a musel ho k Vám osobně donést.:-)

 

Zuzana: Karanténa

 

Linda: Učení pro život

Nastala on-line doba a tu také zažívala jedna holka jménem Lada. Lada sice doma neměla co dělat, ale i tak nechtěla a nechtěla do školy, byla ráda, že může být doma. Lada totiž ve škole nebyla vůbec dobrá, nejradši by nechodila ani na on-line hodiny, ale věděla, že musí. Měla také o čtyři roky staršího bratra, ten se učil dobře, měla ho ráda, ale jednu věc na něm nesnášela a to to, když jí říkal: „Když se nebudeš učit, budeš vyvážet odpadky, anebo možná se z tebe stane bezdomovec.“ Neříkal to proto, že by byl zlý, ale proto, že chtěl, aby jeho sestra byla úspěšná. Lada věděla, že bratr říká pravdu, ale nechtěla si to přiznat.

Jednoho dne, když bratr šel vyvenčit jejich psa Fleka a rodiče byli v práci, Lada se tak strašně nudila, vyzkoušela už všechno, malovala si, pouštěla písničky…, ale všechno bylo pro nic za nic, Ladu ten den prostě nic nebavilo. Lehla si do postele a zavřela oči. Chvíli tak ležela a přemýšlela o svém budoucím životě. A tu jí napadlo, že ještě nezkoušela psát knihu. Sedla ke stolu vzala, papír a pero a začala psát o svém minulém životě, protože si přece jen řekla, že to první zkusí podle pravdy a pak, když jí to půjde, začne si vymýšlet. Psala a psala, tak jí to chytlo, najednou se zastavila, uvědomila si, jak měla úžasný život, posmutněla. Za chvíli přišel bratr domů. Lada mu dala přečíst, co zatím napsala. Jakmile si to bratr přečetl, začal se smát. „Proč se směješ?“ zeptala se Lada. „Protože tam máš tolik chyb, že by to nezvládlo udělat ani deset lidí,“ odpověděl jí bratr. Lada se naštvala a odešla do svého pokoje. Po chvíli jí ale došlo, že to bratr možná nemyslí zle a tak šla za ním do obýváku. „Promiň, že jsem se naštvala,“ řekla Lada, „pomohl bys mi ty chyby opravit?“ „Jasně, že jo,“ odpověděl jí na to bratr. A tak spolu opravovali chyby. Bratr jí po jedné chybě vysvětloval, jak to je správně a proč. Lada pochopila, že učení není tak špatné, vlastně jí to docela bavilo. Lada si usmyslela, že se už bude pilně učit a začala se strašně těšit do školy, né jen na učení, ale i na učitelky a kamarády.

A my bychom si měli uvědomit, jaké máme štěstí, že se můžeme vzdělávat i v této době. A dělali vše proto, abychom se mohli do školy a vůbec do normálního života zase vrátit.

 

Katka, Áďa, Honza, Maty, Denisa, Matouš, Šimon, Tom, Denis, Ricardo: Zašifrovaná místa

Jsme žáci 8.třídy, hrdí a tvořiví obyvatelé Barrandova a proto jsme pro vás zašifrovali zajímavá místa z našeho bydliště do několika rýmovaných tajenek.

Hledejte:

  • stavbu

  • přírodní lokalitu

  • staronové centrum

  • kulinářský podnik

  • dům kouzel

  • matematickou šifru pro znalce českého kryptosvěta

  • historickou šifru voňavého místa v Praze

 

Benedikta: Myšlenky – Radost a život v online době

Sekl ses mi.

Nebo já tobě?

Je to těžké, žít v téhle době.

Sekla se škola, sekly se kroužky,

samotu pijeme plnými doušky.

Anebo ne?

Je možnost jiná?

I když nejradši šli bychom do kina,

Můžeme se sejít na meetu či v parku.

A příroda! Stačí jen projít branku,

A náladu nám zeleň zvedá,

Ať už je listopad, duben či středa.

Tak se tam zase jednou vypravíme,

Protože teď už dobře víme,

Jak si musíme vážit radosti,

Té, kterou máme.

Dokud ji máme…

 

Tereza: Divoký čtvrtek

„Př-te bni a ně-”

„Davide, co děláš na internetu?!” Zahulákala jsem přes celý barák.

Zrušila jsem okno, na kterém právě probíhala online hodina matiky. Tiše jsem naslouchala tichu, dokud ho neprolomily bratrovy těžké kroky. Bez zaklepání vrazil do mého pokoje tak, že dveře málem vypadly z pantů.

„Věro, co děláš s tím internetem, teď mi to celé spadlo!”

„Učím se! Co na něm děláš ty?” Obořila jsem se na něho.

„No co asi.” Protočil očima a odběhl do chodby, nejspíš resetovat wifi.

Už aby tahle doba skončila, nevím, jak dlouho tohle přežiju. Zapnula jsem si data a napsala do skupiny, že mi spadla wifi. Ptáte se, proč se tam prostě zpátky nepřipojím přes data? Protože jich mám jen o trochu víc než má můj děda vlasů (je plešatý).

„Už by to mělo jít!” Ozval se z chodby bratr.

„Fajn!”

Koukla jsem na malinkatou ikonku wifi a klikla na ni. Když jsem se ujistila, že opravdu funguje, připojila jsem se zpátky.

„Aaa, tak vidím, že Věrka se nám vrátila. Přečti větu číslo čtyři a urči základní skladební dvojice.” Zadívala jsem se na větu, kterou paní učitelka sdílela. To je přece lehké. Podmět bude Pavel a přísudek jedl. Myší jsem si zapla mikrofon.

„Podmět bude Pavel a co to-”

Naštvaně jsem koukala na kočku, jak mi přešla po klávesnici, čímž mi zapnula několik aplikací.

„Holly, dolu!” Sykla jsem na ni.

Holly se otočila, mrskla nesouhlasně ocasem a shodila skleničku s vodou, kterou jsem nechala postavenou vedle notebooku.

„Ach Holly.”

Zvedla jsem se, že půjdu pro ubrousky, když v tom se mi notebook vypnul.

TA KOČKA TO SHODILA PŘÍMO NA NĚJ!

„Mazej pryč!” Zařvala jsem tak hlasitě, až se lekla a utekla. Zatracená kočka! Začala jsem rychle jednat. Notebook jsem obrátila tak, aby z něj vytekla všechna voda. Nepovedlo se. Já z té kočky nadělám salám.

„DAVIDEEEE!!!!” Zařvala jsem z plných plic.

Začala jsem s notebookem třást.

„Co je, co je?” Ve dveřích se objevil můj ustaraný bratr. Když mě spatřil, došlo mu, co se děje.

„Věro, ty si takové nemehlo!”

„To né já, to Holly!”
„No jasný, ještě to sváděj na mýho miláčka.”

On má tu kočku asi raději než mě! Ne asi, určitě! Ale to je teď jedno. David mi vzal notebook z rukou.

„Ten nespustíme, odpoledne ho zajedu dát do opravny.”

„Ale co moje škola?” Pronesla jsem zoufalým tónem.

„Budeš se hold učit přes táty počítač.”

„Tak fajn.”

Seděla jsem na gauči a projížděla snad všechny možné sociální sítě. Ani nevíte, jak se nudím. Ve volném čase jsem si jen tak psala povídky pro sebe. Nebo hrála hry s kamarády nebo si četla. Jenže moje povídky, hry a knihy jsou všechny v mém počítači. Chtěla jsem zapnout YouTube, že se podívám na nějaká ta videa, když v tom mi cinklo oznámení od Instagramu. Rozklikla jsem ho a heleme se, Dominik Feri vydal nový příspěvek. Od 3.května se vrátí k rotační výuce druhé stupně ZŠ. POČKAT! COŽE?! Očima jsem přelétla příspěvek. Na konci byla napsaná Praha. Nejprve jsem nemohla uvěřit vlastním očím, ale pak mi to došlo. JÁ PŮJDU DO ŠKOLY!  Rozběhla jsem se do bratrova pokoje a skočila mu kolem krku. Sundal si sluchátka.

„Co to děláš?” Podivil se. Neúspěšně se zavrtěl, aby mě ze sebe setřásl.

„Já půjdu do školy!”

„Už bylo na čase, aspoň se nebude sekat wifi.”

Zahihňala jsem se, jo to je fakt. Jsem tak šťastná, že se všechno začíná vracet do normálu! Tohle je nejšťastnější den mého života!